Má cesta za Charlottou

Aktualizace: 28. kvě 2019

Chtěla bych na tomto blogu přivítat vás všechny, kdo se zajímáte o Charlottu Garrigue Masarykovou a Masarykovu rodinu vůbec, a také se vám svěřit s několika osobními postřehy. Jaká vlastně byla moje cesta k Charlottě? Proč se o ni zajímám? Takové otázky už mi položilo pár lidí, a tak na ně odpovím.

Bylo to někdy kolem roku 2009, kdy jsem už byla třetí rok na mateřské dovolené a chtěla jsem napřít síly do práce. Celou tu dobu jsem sice paralelně pracovala, ale pořád jsem cítila, že to hlavní dílo mě stále čeká. Chtěla jsem už taky zúročit pracná studia na Karlově univerzitě. Tam byli učitelé, na které se nezapomíná, a také studentské časy, které byly zásadním obdobím mého života - čas debat se zajímavými lidmi, čtení několika knih denně, studia v Klementinu... V jeden moment jsem měla ve své paměti takové množství přečtených knih a za sebou studium dvou tisíciletí myšlenkového vývoje lidstva, že mi připadalo samozřejmé, že bych měla něco z těch vědomostí předat dál.

Charlottiny diáře v Masarykově ústavu

Najednou se objevilo i téma, které se mi začalo ze všech stran vkrádat do života. Všimla jsem si, jak se ženy kolem mě upozadily kvůli své rodině, zahodily své těžce nabyté vzdělání a začaly tříštit síly v drobnostech. Ano, dělaly to pro velmi důležitou věc, ale jako by si přestaly vážit samy sebe. Mateřství je důležitá činnost, a kdo se jí rozhodne věnovat naplno, tomu všechna čest. Když se ale žena do mateřského archetypu schovává, není to dobré pro nikoho. Nacházela jsem kolem sebe různé zapomenuté osudy žen, žen v pozadí velkých mužů, které se schovávaly za jejich úspěchy. A právě v té době jsem potkala Charlottu a viděla jsem, jak blízká je všem ženám, jak řešila všechno to, co řeší každá máma, manželka a žena. I ona si občas nebyla jistá sama sebou nebo tím, jak vychovávat děti, i ona zápasila s noční můrou nedokončených akcí a s neschopností pracovat na svém vlastním díle.

Muzeum T. G. M. v Lánech

Cesta za Charlottou

začala být dobrodružná

na nezvyklém místě.

V archivu.




Právě v té době jsem se potkala se dvěma zajímavými novinářkami a obě měly za sebou zkušenost, kdy zažily ještě i dnes dvojí zacházení jen proto, že byly ženy. Jejich nápady, které daly velkoryse všanc, na poradě zapadly, ale pak je úspěšně zrealizovali muži. I to bylo téma, o kterém by Charlotta mohla hodiny vyprávět. I když ona byla spíš ráda, že se něco z jejích myšlenek vůbec uskutečnilo. Byla přece jen jiná doba...


Chtěla jsem Charlottu pochopit. Začala jsem sbírat všechno, co o ní bylo dostupné, a moje cesta za poznáním Charlotty mě dovedla na nová místa, do archivů, muzeí, do cizích měst a k cizím lidem, kteří se stali mými kamarády… V Masarykově ústavu a Archivu v Kobylisích jsem objevila její diáře a držela jsem v rukou její deníky a dopisy. Najednou jsem viděla, čím Charlotta žila a co si přála dokázat. Charlotta svou dobu v mnohém předběhla, ale z toho, co jsem našla v jejích zápisnících, bylo jasné, že měla mnohem víc nápadů než sil. I tak toho ale zvládla na svou dobu dost. Tato cesta za Charlottou byla nakonec mnohem dobrodružnější, než jsem čekala. Na tomto blogu vás seznámím s mým putováním a ukážu vám příběh Charlotty a Tomáše, to, jak žili, a místa, kde pobývali. Těším se na naši společnou cestu.


#CharlottaGarrigueMasaryková


22 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše